Mezinárodně chráněná chovatelská stanice Jany Kvíčalové
Zde bych se s vámi ráda podělila o některé své názory, zkušenosti a zážitky.
Se svým pejskem se často účastníme nejrůznějších výstav, soutěží a výcviků.
No, a moje postřehy najdete právě tady.
Už nějaký čas se se svým naháčkem Casanovou Pupo-Haichi snažím trénovat mladý kynologický sport agility. Nemáme zatím žádné zářné soutěžní výsledky, ale chuť cvičit nám oběma rozhodně nechybí. Proto jsem se s velikou radostí zúčastnila cvičení pod vedením paní Jansové na kynologickém cvičišti v Lukové (je to kousek od Lanškrouna). Cesta pro mě začala něco po osmé ráno v Brně, kdy jsem nasedla do auta k paní Zapletalové, která jela se svými pejsky (10ti měsíčním číňánkem Archibaldem Brno Frost-Arčím- a tříletým bišonkem Terrym Moravian White) z Hodonína a byla ochotná mě svézt, čímž jí ještě jednou děkuji, protože nás zachránila před zdlouhavým cestováním vlakem. Cesta rychle ubíhala a tak jsme se s Milenou brzy ocitly v Lukové, kde na nás už čekala Stáňa Jansová s Codym z Haliparku (Corym) a Míla s Crisem z Haliparku.
Cvičiště v Lukové je opravdu moc pěkné s kvalitním zázemím, takže pobyt tam byl opravdu krásným zážitkem. Po příjezdu jsme vypustily pejsky, aby se seznámili, a my jsme v klubovně mezitím vyřešily "organizační" otázky a sdělily si navzájem své představy o cvičení. Všichni pejsci mimo Coryho patří dle mého názoru spíš mezi začátečníky, takže každý zkusil, co s pejsky umí-vyzkoušely jsme si rovinku, různé překážky a pak se začalo pracovat na různých částech parkuru a překážkách zvlášť. Pro mě velikým překvapením bylo, že značně obtížné bylo ovládat svého docela rychlého psa-všude jsem byla pozdě..Všichni byli moc šikovní a na konci cvičení kluci zvládli více méně pěkně proběhnout jednoduchý parkur.
V závěru našeho pobytu jsem s Casim zkusila stopování. Vzhledem k tomu,že jsme to zkoušeli kdysi před rokem a pan výcvikář zjevně počítal s tím, že už stopovat umíme, tak náš pokus skončil fiaskem, tak jsem neoplývala přebytečným optimismem. Ale protože jsem pro kdejakou špatnost,tak jsem se pod Stániným vedením naučila 2 způsoby, jak při nácviku postupovat a hned jsme je vyzkoušeli. K mému obrovskému údivu Casi začal "čenichat" ... A co z toho plyne?? Číňánek má nadání na všelijaké kynologické sporty a teď už záleží jen na píli a chuti jeho majitele, jak jeho talent rozvíjet a využívat. Takže směle do toho...
Zážitky z maďarského Szilvásváradu jsem musela nechat řádně uležet, abych mohla podat co nejobjektivnější zprávu pro případné další odvážlivce..V sobotu 19.4. , tj.první den, vše probíhalo podle běžných zvyklostí a paní rozhodčí Dorota Witkowska přesně věděla,co hledá, měla vynikající systém posuzování a také přátelské vystupování, takže z mnohých účastníků soutěže počáteční nervozita okamžitě opadla. Řekla bych, že docela podstatnou odlišnost jsem objevila ve stylu průběhu prvního předkola: vystavovatelé nenastupovali ve skupinkách po 4 (nebo v jiném počtu) , ale přicházeli do kruhu postupně a řadili se k jednomu z okrajů, odkud si je paní rozhodčí vždy zavolala k individuálnímu posouzení. Podle mě se tímto způsobem mnoho mladých vystavovatelů ochudilo o zkušenost z předvedení psa v konkurenci jiných různě velkých psů. Po splnění všech přání (např.předvedení malého psa na stole, znalost historie plemene, něco málo o potřebách a chovu psa aj.) paní rozhodčí nadiktovala zapisovatelce příslušné body, každému vystavovateli vysvětlila, co je ještě nutné zlepšit a ihned sdělila své rozhodnutí o postupu do semifinále, které se konalo okolo 13 hodiny. S Casim jsem měla to štěstí postoupit, i když jsem udělala několik drobných chyb a ani počasí snadnému předvedení naháčka moc nepřálo-po sluníčku nebylo ani vidu ani slechu, teploty se pohybovaly někde okolo 12 stupňů a celkově bylo větrno. Odpoledne se vítr o něco utišil a tu a tam bylo vidět i sluneční paprsky, takže se pro nás podmínky o hodně zlepšily. Do semifinále nastoupilo +/- 10 handlerů (mezi nimi pár mě známých tváří-sl. Gašparovicová s čivavou, sl. Kusá s hnědým královským pudlem, sl. Putz s Parson Jack Russle teriérem, takže jsem si byla jistá těžkou konkurencí) a já jsem se konečně dočkala předvedení ve skupině. Paní rozhodčí si ještě každého důkladně prověřila zvlášť, pak i ve dvojicích up and down (tam je velmi důležité, aby oba psi šli zároveň tam i zpět, tzn.že rychlejší musí v obratu počkat na pomalejšího), nakonec ve statice. Po krátkém rozmyšlení vybrala trojici do finále (erdel teriér, můj číňánek a--------------- ), které se konalo na úvod odpoledních soutěží. Těm ještě předcházelo představení maďarských národních plemen a ukázky voltiže (koník mnohým psům značně zkomplikoval předvedení díky zanechání jistých "pachových stop" na trávníku). Do kruhu se nastupovalo slavnostně po vyvolání jména, předváděného plemene a dokonce i země původu. Paní rozhodčí měla zřejmě již předem jasno, tak nechala každého předvést jednu figuru a během chvilky rozhodla. S Casim jsme se umístili na podle mě velmi pěkném 3. místě, vyhrál Benjamin Buss z Německa s erdelem.
V neděli posuzovala maďarská rozhodčí Mariann Gyárfás. Po zkušenosti z předchozího dne jsem čekala podobně rozhodnou a zběhlou rozhodčí, ale to ještě jsem ani netušila, co se na nás chystá. K posouzení jsem přišla o něco později než předchozí den (to číňánci šli na řadu první, ale v neděli až na závěr), zařadila jsem se do "fronty" a sledovala, co se děje. Vše se mi zdálo v pořádku do té doby, než mi paní rozhodčí řekla, ať si pro výsledek přijdu po poledni, že teď ještě neví. Za tu dobu, co jsem čekala, jsem si nevšimla, že by paní rozhodčí někdy na nějakého psa sáhla, ale o to víc dala Casimu zabrat. Každopádně můžu být na něj moc pyšná-stál jako přibitý a snad se ještě i usmíval. V poledne na stolku ležely dva jakési papíry s čísly. Pro ten den jsme měli č.16 a to na papíře bylo, což znamenalo, že postup do semifinále máme v kapse. Měli jsme se pak všichni sejít v 13h. u kruhu. A tady nastaly první potíže. Mladší kategorie se sešla v plném počtu, tak se mohli pustit do zápolení-paní rozhodčí vybrala asi 4 postupující. V druhé kategorii nás bylo asi 15, z čehož paní rozhodčí vybrala několik šťastlivců bez toho, aniž by něco předvedli-jen jsme všichni postavili psy do postoje. Postupně ale začali přibývat lidé, kteří užší výběr nestihli, protože vystavovali v kruhu a tak proběhl další výběr. Každá skupinka se tímto o někoho rozrostla. Paní rozhodčí očividně znervózněla, když už posoudila asi třetí skupinu opozdilců. Nikdo nám nebyl schopný říct, co bude dál a nikdo si nedovolil vzdálit se. Tedy téměř nikdo, ale i tak napětí rostlo také mezi vystavovateli. Bylo to o to horší, že sluníčko nás ten den vůbec nešetřilo a ve stínu bylo naopak velice chladno, takže já jsem musela být s Casim střídavě pod stanem a na slunku. Někteří stihli v této čekací době odvystavit své psy v kruhu a tak jim ubyl jeden důvod k nervozitě. Okolo půl druhé byla všechna čísla na papírech poškrtána a tak se začalo soutěžit o finále. Paní rozhodčí chtěla vzít nejdřív starší kategorii, ale nebyli jsme kompletní a tak byla řada na mladších. Netrvalo to dlouho a trojice byla vybrána. Nyní se dostalo na nás, ale stále někdo chyběl. Ten "někdo" byl pan Buss, na kterého se prý "čekat musí, protože je to šampion z předchozího dne". A tak jsme všichni čekali. Já jsem si povídala se slečnou Putz o všem možném a tak nám čas alespoň malinko utíkal. Čekali jsme asi hodinu a půl v obrovském horku než paní rozhodčí nechala vyhlásit, aby se všichni Juniorhandleři dostavili k posouzení. Mladý pán zareagoval až napotřetí. Do kruhu přišel velmi sebevědomě, nikomu neřekl ani slovo omluvy a ještě na čísi výtku reagoval podrážděně... V tomto okamžiku ale přišla natáčet maďarská televize a zaměstnala tak paní rozhodčí na dalších 5minut. Kolem 3 na tři se začalo posuzovat. Neměli jsme to ale vůbec jednoduché, protože paní rozhodčí nevěděla, koho vybrat a tak si vymýšlela všelijaké kombinace předvedení. Individuálně to nestačilo, tak jsme šli v různých kombinacích po dvojicích, několikrát ve skupině a tak podobně. Na přímém slunci jsme takto strávili asi půl hodiny. Casi byl natolik znavený,že už ťapal i stál bez nadšení, ale také bez jediné chybičky. Dokonce ani já jsem si žádný svůj obvyklý "kopanec" neuvědomila a jen jsem se modlila, aby už bylo tomu konec-jakýkoliv. Vzhledem k tomu, že paní rozhodčí stále častěji opakovala "joj ištenem"(od svých maďarských známých vím, že se toto spojení užívá při překvapení, nejistotě aj.), jsem dospěla k názoru, že už je téměř vybráno. Ale omyl! Znovu do pohybu, po dvojicích a postoj. Ale konečně bylo vybráno!! První jsme byli vybráni my, pak černo stříbřitý knírač a nakonec erdel ze včerejška. V ten okamžik mi bylo už úplně všechno jedno... Zvedla jsem Casináška, opusinkovala jsem ho a po cestě ke kleci jsem ho i maličko okoupala . Hlavně že jsme byli už pryč. Čas nás ale už hodně tlačil (když jsme byli někde v půlce výběru, z kruhu už zněla hudba k voltiži, ze které jsem tentokrát viděla jen koblížek na trávě, jež byl ale vzápětí odstraněn), ale díky malé "díře" v programu jsem měla čas vydechnout a trochu se uklidnit. Do klece jsem pejskovi dala misku s minerálkou, protože voda byla daleko a trochu jsem se doupravila. Casíšek mezitím vypil misky tři a od Brychtů dostal jako bonus i misku ledového čaje pro doplnění energie (od té doby ho vozím taky, protože ten si Casi vezme kdykoliv). Za chvíli se mi přestaly třást z rozrušení ruce, cítila jsem se lépe a pejsek také o něco pookřál. Vydali jsme se tedy zase do přípravného kruhu, nadiktovala jsem své jméno (nakonec jsem ho musela napsat sama a maďarským pravopisem..), pohovořila s handlerkou knírače a nastoupili jsme. Nebylo třeba nikam spěchat, tak jsem kolečko nijak nezkracovala, navíc nás vydatně podporovalo publikum i sbor rozhodčích, tak jsme si po těžké práci užívali pozornosti. Casi byl dost utahaný, ale přesto ze sebe maximum, což stejně stačilo "jen" na třetí místo.
Co bych dodala na závěr?. V sobotu jsem od paní Witkowské čekala větší záludnosti než klasické figury (něco jako je trojka, pětka či osmička). A ani v neděli jsem si nepřišla 100% na své-pokaždé se těším na výměnu psů (i když mi to může také ubrat, protože ne každý pes je ochotný spolupráce s někým jiným), protože je to vždy obohacující zkušenost a ukáže to opravdové schopnosti (mohlo to paní rozhodčí pomoct ve výběru). Ke cti pořadatelům jde i fakt, že v kruhu byla po oba dny zapisovatelka, která i překládala. Polská rozhodčí mluvila plynně anglicky i německy, ale maďarština jí nějak nešla a v neděli to bylo opačně. Každopádně jsem si odvezla z této výstavy jedinečné zážitky a vím, že se na svého psa můžu plně spolehnout, protože je ochotný pracovat opravdu na plno, když to situace vyžaduje..
PS: V obou finálích 2.kategorie(tedy té starší) se sešla vždy zahraniční sestava( ČR, PL, D)
Výsledky:
Tradiční krajská výstava společenských plemen se letos v Boskovicích konala již po 15. Travnatá plocha patřící k areálu Národohospodářské školy v Boskovicích vytvořila téměř dokonalé prostředí pro konání výstavy psů. Jediným nedostatkem, který jsem odhalila, byla absence jakýchkoliv přístřešků pro případ nepřízně počasí. Hlavním důvodem, proč jsem přihlásila Casiho na tuto výstavu, byl fakt, že jsem slyšela jen samou chválu na práci organizátorů, příjemné prostředí a prostorné kruhy. Proto jsem se ani moc nebránila, když se mě Míla Zapletalová zeptala, jestli bych nechtěla jet s ní. S Mílou jsem byly domluvené,že mi ráno přiveze Arčiho (Archibald Brno-Frost) na úpravu čeníšku, takže to znamenalo brzké vstávání. Už den před tím jsem nachystala vše potřebné a navíc jsem přibalila dvě pláštěnky na klec, veliký deštník, pár ručníků a nepromokavou bundu, protože podle předpovědi mělo počasí ukázat svou nevlídnou tvář. Když jsem ráno šla venčit Casíška, tak na mě čekalo příjemné překvapení v podobě azurově modré oblohy bez jediného mráčku! Nicméně protidešťové vybavení raději nabalené zůstalo...
Zhruba o půl osmé jsme se pohodlně naskládaly do červeného Hyundaye (řídila Mílina dcera Jana) a vyrazily směr Boskovice. Vzhledem k tomu, že jsem se nikdy dřív této výstavy neúčastnila, tak jsem měla obavy, jestli dorazíme včas. Pořadatelé ale měli vše kvalitně připravené-dobře viditelné směrovky nás dovedly až na místo. První drobná překážka se objevila v podobě cesty do relativně příkrého kopce s nepříjemným povrchem k přejímce, kterou museli všichni vystavovatelé absolvovat. Alespoň jsme se všichni poránu pěkně zahřáli a probudili... Vše potřebné (desky s posudky a katalog) měli pořadatelé nachystané ve velké papírové obálce, takže nikomu nic nepadalo a mohlo se nerušeně pokračovat ke kruhům. Kruhy byly umístěny na velké travnaté ploše, která dle mého názoru sloužívá jako kolbiště pro koňské závody. Na výstavu bylo přihlášeno 245 psů, z čehož 16 bylo čínských chocholatých psů, které "trumfli" už jen faraónští psi, kteří zde měli speciální výstavu a bylo jich 17! Peruánec byl přihlášený jen jeden. Číňánkům byla přidělena paní Ubrová a peruán byl na poslední chvíli přemístěn do kruhu k panu Řehánkovi.
Posuzování začalo přesně načas a tak po několika málo zástupcích jiných plemen posuzování čínských chocholatých psů otevřel nahý dorostenec. Paní rozhodčí posuzovala jemně, prohlídka na stole se často odbyla na zemi nebo v náručí, protože na umakartovém stole chyběl kus koberce a své rozhodnutí vždy zdůvodnila. Casi měl z výstavy očividně radost a tak si vyběhal krajského vítěze v konkurenci výborně předvedeného Archibalda a Lampiona. Díky tomu, že mi Jarka Jurová na vystavování svěřila Ginna Čin-Čin Pet, tak jsem se v kruhu octla ještě jednou a Ginn se nedal zahanbit a v pohybu ukázal, proč se občas labutěnky srovnávají s afghánskými chrty. Po posuzování zbývalo ještě několik hodin do přehlídky krajských vítězů a tak jsem čas strávili lenošením, vykládáním a jinými bohulibými činnostmi. Díky slunečnému počasí mohli naháčci nahřívat svá tělíčka a tvářit se naprosto spokojeně. Pořadatelé postavili v jednom kruhu agility parkur, takže mnoho psů si mohlo vyzkoušet nějakou tu překážku. Casimu se nijak zvlášť do běhání nechtělo, tak jsem ho nijak dlouho nepřemlouvala a raději ho nechala odpočívat a vyhřívat se.
Ve 14 hodin začala přehlídka krajských vítězů ukázkami agility a tance se psem. Nad okolními kopcy se již nějaký čas stahovaly mraky a já se jen modlila, aby pršení ještě chvíli počkalo. Asi se mi to moc nepodařilo, protože po vyhlášení několika vítězů se notně rozpršelo. Proto předávání dalších cen-krásné kokardy, malé thuje v květináči a psího salámu od sponzorů- proběhlo ve změti kapek a deštníků. I přes tuto nepřízeň počasí se výstava podle mě opravdu vydařila a nezklamala mé naděje v příjemně strávenou neděli.
Zpět na seznam článkůNa krajskou výstavu jsem se rozhodla jet po loňském zážitku, kdy jsem ji navštívila s fenou bišonka Zarettou Moravian White. Navíc na kynologickém cvičišti KK Zetor Brno jsme s Casim jako doma, protože tam pravidelně chodíme na kurzy agility, které mě i mého pejska úplně nadchly a díky pohybovému nadání, živé povaze a vynalézavosti číňánků se tento sport ukázal jako ideální řešení pro vybití energie nás obou.
Na výstavu mě doprovázela maminka, takže jsme neměli žádný stres s cestou, protože máme cvičiště vzdálené asi 2minuty jízdy autem. Místa k parkování se nacházela po stranách silnice nebo uvnitř areálu. Samotná výstava se konala na rozlehlé travnaté ploše, na které za normálních podmínek probíhají různé kurzy(poslušnost, obrana, agility aj.), cvičí zde policejní psi i psi záchranářští. Psi byli rozděleni do 4 kruhů a číňánky měla posuzovat paní Božena Ovesná, která se však omluvila a tak byla zastoupena panem Kocourkem. Desky s katalogem jsme obdrželi hned u vstupu a tak jsme se vydali k našemu kruhu. Protože jsem věděla, že při krajské výstavě se bude konat i několik klubových výstav, které posuzovala paní Jaroslava Ovesná, tak jsem těšila se na zajímavou podívanou. V našem kruhu měli být posuzováni i peruánští naháči, ale ti byli přeřazeni k paní Ovesné. Jeden nemilý problém nastal, když jsme zjistili, že všechny velikostní rázy mají být posuzovány dohromady a nikdo to nechtěl řešit s tím, že si pořadatelé stáhli informace (tedy standardy) z Internetu a tudíž to považují za správné. Nakonec to vyřešila paní rozhodčí, protože je nemožné posuzovat různě velké peruánce dohromady a tak nakonec byli rozdělěni.
Posuzování začalo někdy okolo čtvrt na deset a tak tráva po nočním vydatném lijáku dostatečně oschla a i počasí se zdálo být téměř ideální-nebyla moc velké zima, sem tam se na nás usmálo sluníčko, ale zato hodně foukal vítr, což působilo menší potíže labutěnkám. Nejdříve přišli na řadu osrstění číňánci, kde mě zaujal velmi pěkný a povahově vyrovnaný Olympic Powder od Chlpíků, který za daných okolností získal ocenění Krajský vítěz i Nejlepší pes plemene (zadával se zvlášť pro obě variety). U naháčků došlo k malé změně oproti katalogu a tak se pejsci rozdělili do tříd po jednom. V třídě dorostu se předvedla 6-ti měsíční fenka Cenera Hvězda Ostravy, která byla velmi zajímavě a pravidelně puntíkovaná, čímž budila zaslouženou pozornost. O titul Krajského vítěze se sešla početnější skupinka a tak pan rozhodčí měl z čeho vybírat. Casinášek se ale předvedl v nevídané formě s hlavičkou nahoře a se vztyčenými oušky a tak získal titul pro sebe. O chvíli později jsme nastoupili do kruhu s Vítězi tříd mladých a po opět velmi přesvědčivém výkonu stran mého psa jsme získali i ocenění Nejlepší pes plemene. Jeho sebejisté a nevídaně precizní předvedení mě přimělo vyčkat až do odpoledních soutěží, i když v dané konkurenci v IX.skupině to bylo jen jaksi "do počtu",ale ujít jsem si to nechtěla nechat.
V době, kdy jsme čekali na skončení posuzování ostatních plemen, jsem se malinko rozhlédla okolo sebe po ostatních kruzích. Na výstavě bylo k vidění i několik méně tradičních plemen jako thajský tigeback, Perro de Presa Mallorquin, červený pes plemene saluki či trikolorní barzoj. Mimo jiné mě zaujali rotvajleři s nekupírovaným ocasem-nevím, jak popisuje standard ocas tohoto plemene v nezkrácené podobě, ale bylo možné vidět mnoho různých tvarů a zakřivení.
Ve finálových soutěžích se v posuzování střídali paní Ridarčíková ze Slovenska, paní Ovesná a pánové Řehánek a Kocourek z Česka. Ze všech skupin na výstavě zastoupených vybrali vždy jen jednoho nejlepšího psa, který postupoval do soutěže o tři nejlepší jedince. V V.skupině zazářil teprve 10-ti měsíční pejsek Capac Mayta Pazzda, kterého si z početné konkurence za svého favorita vybral pan Kocourek. IX.skupinu vyhrál a nakonec i titul BIS získal často i na mezinárodních výstavách vítězivší maltézáček Paper Man Mary Evan paní Moniky Kupicové.
Na závěr bych ráda přidala poděkování všem lidem, kteří nám s Casim pravidelně drží pěsti a na výstavách nám vytrvale fandí.
Zpět na seznam článkůTato výstava-jedna z posledních letošní výstavní sezóny-se konala stejně jako loni na nitranském výstavišti Agrokomplex. Pro mého psa Casanovu Pupo Haichi (Casiho) a mě to byla první příležitost se zúčastnit výstavy v zahraničí (i když to bylo Slovensko, které by někdo mohl stále považovat za "skorotuzemsko"), takže jsem se těšila na nové zážitky již dlouho dopředu...
Naše cesta začala něco po půl šesté ráno na parkovišti jednoho velkého obchodního centra, kde jsem měla sraz se Světlanou Chlpíkovou. Jakmile jsme věci z auta do auta (na místo mě vezl taťka...), vyrazily jsme z Brna na cestu dlouhou 182km (podle mapy) . Tentokrát jsme jely přes celní přechod Hodonín-Halíč, kde nebyly žádné problémy s odbavením a tak jsme mohly vesele pokračovat dál. S přibývajícím světlem se začala rýsovat vyhlídka na docela příjemné počasí (bylo sucho, čas od času se na nás usmívalo sluníčko, což ale nezměnilo fakt, že je podzim a tudíž i chladno...). Asi po 2,5 hodinách jízdy s jednou přestávkou jsme vjížděly do Nitry a sledovaly občasné šipky, co nás měly dovést až k výstavišti. Auto jsme zaparkovaly mimo výstaviště, naložily psy do klecí a vydaly se vstříc branám výstaviště. Po vyzvednutí složek se všemi náležitostmi jsme se vydaly hledat "náš" pavilon M3-byl ale velmi dobře schovaný, takže při příjezdu mezi budovy byla vidět všelijaká písmena, jen to naše nikde. Na výstavišti jsou sice orientační tabule, ale ta, na kterou bych viděla, byla velmi vtipně ukrytá za stromem. Po chvíli váhání jsme odbočily vlevo, což se ukázalo jako správná volba hned, jak zpoza haly K (tady byl kruh pro číňánky loni) vykoukla cedule s nápisem M3. O chvíli později jsme již vjížděly do veliké a pro mě příjemně vytopené haly. Velmi mě ale zarazil fakt, že pořadatelé prostor zmenšili na polovinu pomocí zábradlí a tím zmenšili prostor pro vystavování, i když byla k dispozici tak rozsáhlá plocha. Kruh číslo 16, ve kterém posuzoval maďarský rozhodčí Tamás Jakkel také číňánky, byl podle mě docela chytře umístěn v rohu místnosti, takže vzniklo větší místo okolo a taky sem nepronikal chladný vzduch z téměř neustále otevřených dveří, jak lidé proudili sem a tam. Již o půl deváté bylo okolo našeho kruhu docela plno takže nezbylo nic jiného, než zaparkovat v druhé řadě natolik chytře, aby věci nebránily nikomu v průchodu okolo. Po vybalení pár základních potřeb jsem se rozhlédla po přichystaných kruzích. Ve většině z nich byl na podlaze koberec (stejně i v tom našem) jinde alespoň pruh uprostřed kruhu. Co se velikosti týče, tak byly spíš malé než akorát, což si myslím že byla jen škoda, protože mnozí psi se nemohli předvést v pohybu tak dokonale, aby vynikly všechny jejich přednosti jen proto, že jakmile se rozběhli, museli už brzdit...Po malém rozkoukání po okolí a prozkoumání katalogu jsem z klece vylovila svého ospalce, abych ho seznámila s prostředím a malinko naladila na vystavování, které má tak rád (několikrát jsem se s ním účastnila soutěží Junior Handling, kde se předváděl s velikou chutí a radostí). Když jsem byla už spokojená s jeho náladou, vrátila jsem ho do klece, kde zase nerušeně pokračoval ve spánku. Po chvíli přicházeli další vystavovatelé a hala se nezadržitelně plnila. Získali jsme tak nové sousedy v podobě Ginna Čin Čin Pet a jeho paničky, se kterou jsem si povídala mimo jiné o cvičení s číňánky, protože ti jsou velice talentovaní nejen v agility, ale i tradiční poslušnost jim nedělá problémy. Na vykládání a jiné činnosti byl čas, jelikož před námi byli posuzováni bostonští teriéři, brabantíci, bruselští a belgičtí grifonci, tudíž 20 psů než přišli na řadu mladí z řad nahých číňánků, kteří zahajovali přehlídku 17 přihlášených naháčů a 15 labutěnek, a do začátku posuzování zbývalo víc jak čtvrt hodiny. Proto jsem se odvážila vzdálit a řádně vyvenčit Casiho, který měl na sobě jeden ze svých oblečků, aby mi neprochladl. Tím přilákal ale spousty pohledů a jednoho fotografa zaujal natolik,že si chtěl vyfotit snad ze všech stran a to malému ušákovi dělalo nesmírnou radost. Poté jsme nerušeně pokračovali do haly C, kde byly k vidění ukázky agility v podání kynologů z Bratislavy. Svého rozhodnutí se na chvíli posadit a shlédnout několik parkurů postavených pro kategorii mini jsem vzápětí litovala, protože Casi předvedl své ukázkové "kuňkání", kterým se normálně dožaduje pozornosti nebo nějaké oblíbené činnosti, mezi něž tento sport zřejmě počítá, a nebyl k utišení. Už jsem chtěla jít pryč, abychom nerušili, ale bylo ohlášeno přestavování malá přestávka a parkuru. Proto jsem neodolala jedinečné příležitosti, když se parkur na chvilku uvolnil a zkusila jsem se zeptat, jestli bychom to mohli zkusit jednou taky přeběhnout. K mému podivení nám to bylo povoleno a tak jsem již za chvíli stavěla naháčka na start opravdu velmi jednoduchého kursu (žádné zónové překážky a slalom stačili uklidit, takže zbyly jen skoky a tunel)-jen tak pro pobavení...Nicméně v publiku to malinko zašumělo a ozvalo se i pár hlasů nevěřících. To už ale Casi vyrážel s vervou sobě vlastní k první překážce, pak další a další, ukázkově proletěl zahnutý tunel, ještě pár skoků a byli jsme v cíli. Naháček si tak vysloužil potlesk a ukázal, že naháč opravdu umí...Hned jak jsme doběhli jsem si vzpomněla, proč tu vlastně jsme a pelášila jsem zpět k výstavnímu kruhu. Měli jsme ještě dost času, tak jsem dala pejska ještě odpočinout a šla jsem se podívat na výsledky našich předchůdců, které se psaly na tabuli. Abych pravdu řekla, malinko mi ztuhnul úsměv při pohledu na napsané známky. Jak se zdálo, tak pan rozhodčí byl velice přísný a ohodnocením VD rozhodně nešetřil, párkrát sáhnul i pro dobrou. Musela jsem se uklidnit tím, že jsme na první výstavě a tak to jdeme vlastně jen zkusit. Pozorovala jsem pana rozhodčího chvíli při práci, abych zhruba věděla , co nás čeká. Posuzování mu šlo pěkně od ruky, mělo svůj systém: nastoupené psy nechal oběhnout 1-2kolečka, psi do postoje, postupně si pejsky obešel a zamlaskal na ně, na stole pejska důkladně prohmatal a zkontroloval vše, co potřeboval, při posuzování v pohybu vyžadoval tam a zpět, předvedení do kruhu a postoj. Až posoudil všechny jedince individuálně nechal si předvést celou skupinu a postupně určoval pořadí. Z této analýzy postupu mě vytrhlo volání vedoucí kruhu, která si již řadila mladé číňánky před vstupem do kruhu. To byl pokyn pro mě, abych šla Casiho naposledy přečísnout, navnadit na kapsičku s piškoty a vpravit sebe i něj do nálady. V mezitřídě jsme se setkali s Britonem True Pazzda, který byl o mnoho zkušenější a tak tvořil kvalitní konkurenci. Nevím, jak se předváděl Briton, protože jsem se plně soustředila na svého psa, ale můžu říct, že jsem na Casiho velice pyšná, protože se předváděl na volném vodítku a tak i pěkně stál, jediné, co mu moc nevonělo, tak byla prohlídka na stole, kde párkrát uhnul, ale jinak bojoval statečně a já jsem moc ráda, že mu to na poprvé tolik šlo. V dalších třídách se někde strhnul boj o tituly, jinde titul nebyl zadán. BOB si nakonec vychodila mladá fenka Meluzína Alexa Lachesis paní Šimovičové, čímž byla udělána tečka za dopoledním děním.
Odpolední soutěže se konaly v hale C, která již byla za celý den řádně vyvětrána. Vše začalo ve 13 hodin předkoly Junior Handlingu, které se na Slovensku formou trošku liší od těch u nás. Začínalo se I.kategorií (9-13let) a asi za 3/4hodiny nastupovala II.kategorie (14-17let). Před vstupem do kruhu bylo mladému vystavovateli přiděleno číslo podle katalogu a pomocí něj probíhalo bodování. Paní rozhodčí a komentátorka výstavy v jedné osobě Viera Staviarska nechala před nastoupením do kruhu každého představit sebe i plemeno do mikrofonu a pak začalo zábavnou formou pro diváky samotné soutěžení. První záležitostí bylo uvedení psa do výstavního postoje, pak následovalo předvedení ve skupině, kde bylo důležité, aby rozhodčí psa vždy viděl (stejně tak i v postoji). Poté všichni nastoupili na střed a následovalo mnoho záludných otázek, které měli zjistit znalosti o předváděném plemeni, výstavách, chovu a jiných záležitostech. Za jakékoliv pochybení byly strhávány body tak, že ztráty byly hlášeny mikrofonem, takže každý měl přehled, jak na tom je. Hned na to následovalo individuální posouzení v pohybu a to do tvaru písmene T, které je považováno za nejobtížnější figuru, proto paní rozhodčí vyzvala publikum, aby vystavovatele podpořilo potleskem podle toho, jak se jim to bude líbit . Casi chodil na volno vzorně jako panenka, mrkal na všechny okolo, mával ocáskem a snažil se, co mohl, získat lidi na svoji stranu, což se mu také povedlo a mohl si opět užívat tolik milovaný potlesk. Na závěr jsme všichni oběhli kolečko a těšili jsme se na pozdější finále, kde měli být vyhlášeni první tři místa, přičemž nebylo nic jasné, protože víc vystavovatelů mělo plný počet bodů. Já jsem si nedělala moc veliké naděje na úspěch, protože v porovnání s tamní konkurencí jsem byla naprostý nováček...
Ve finále přišly nejprve na řadu soutěže o nejkrásnější pár a chovatelskou skupinu, potom až Junior Handling. Po vyhlášení I.kategorie došlo i na nás-starší. Všichni jsme měli oběhnout kolečko a nastoupit na střed, kde paní rozhodčí demonstrovala zásadu, že vystavovatel se nikdy nesmí zakrývat výhled na psa a přišla k volání třech nejúspěšnějších...Vyhlásila dvě jména a zbývalo jen poslední, což řádně zdramatizovala dlouhou pauzou, přičemž jsem Casimu špitala, jaký byl dnes šikovný, že vše dnes tak hezky zvládnul a že už pojedeme domů, do čehož mi paní rozhodčí skočila mým jménem!!Takže už bylo jasné, že jsme ve finále a že si dnes domů odvezeme pohár!!Sebrala jsem všechny síly, dostavila se k okraji kruhu, kde mě slovně podpořili lidé, kteří Casimu drželi palce od rána a já jsem čekala na další slova paní rozhodčí...Jsme třetí...Hurááá...Poprvé jsme opravdu uspěli a mě to nedá, aby mi neukápla nějaká ta slzička štěstí, když jsem Casiho stavěla k cedulce s třetím místem a krásným modrým pohárem. Z kruhu Casi odešel hrdě po svých, ale pak jsem mu musela dát milion pusinek za ten úžasný výkon a malinko jsem ho okoupala...To ale ještě nebylo vše, co číňánci v Nitře dokázali. V soutěži o nejkrásnější mladou fenu-juniorku se ve velké konkurenci umístila na nádherném druhém místě Meluzína Alexa Lachesis a tak dokonale potvrdila, že jí BOB náleží právem...
Z výstavy jsme odjížděli po vyhlášením BIS, kterýžto připadl anglickému buldokovi. Doufám,že se příště v Nitře uvidím i s vámi a stane se to pro vás stejně tak nezapomenutelným zážitkem, jako pro mě...